SYNOPSE

 

 

Ve stejných bytech, domech, na těch ulicích, kde bojovali před mnoha lety Židé o přežití každého okamžiku, dnes žijí noví obyvatelé. Baluty byly před druhou světovou válkou obávanou zlodějskou čtvrtí. Hned po okupaci Polska zde nacisté zřídili židovské ghetto, kde čekalo na smrt na 200 000 Židů, od podzimu roku 1941 také Židé z pěti českých transportů. Způsob života obyvatel současné dělnické a chudinské čtvrti průmyslového města Lodže je poznamenaný sociální bídou, alkoholem a nezaměstnaností. Baluty kdysi a dnes mají hodně společného. Obrazy různých časů poznamenaného místa spojují výpovědi původních a současných obyvatel a unikátní fotografie Henryka Rosse z dob dávno minulých. Režisér Pavel Štingl společně s kameramanem Mírou Jankem potkali na cestě do Lodži fotografa Karla Cudlína. Ten vytvořil během natáčení dokumentu kolekci snímků, která dnes tvoří doprovodnou výstavu. Uvedením filmového dokumentu spolu s výstavou vzniká ojedinělý projekt, ve kterém Cudlínovy současné fotografie nastavují zrcadlo původním válečným snímkům reportéra Henryka Rosse použitým v samotném filmu.

 

O VZNIKU FILMU

Natáčení filmu bylo plánováno tak, aby postihlo všechny čtyři roční období. „Vzhledem k tomu, že poslední dvě zimy byly chabé na sníh, tak bílé ulice jsou pouze na Rossových fotografiích. Vlastní natáčení tedy trvalo rok, v několika cyklech s poměrně obsáhlou přípravou,“ komentuje režisér Pavel Štingl. A upřesňuje: „Příprava byla nezbytná hlavně pro zvykání si na našich několik postav bloudících s kamerou po ulicích. Místní nás už tak trochu vzali za své, byli rádi, když jsme jim přinesli pár fotek od minula, děti nás dokonce vítali. To bylo dost důležité, protože jinak skoro všechny naše konkrétní přípravy a dohody s různými obyvateli Balut většinou vzaly za své.“ Baluty jsou končina, kde nic druhý den neplatí. Sebesrdečnější přátelství navázané a zpečetěné svorně a nerozborně zmizelo přes noc jako sen. Lidi nepřicházeli na domluvená místa, neotevírali na zaklepání, mizeli ze svých domovů na celá období. „Naproti tomu se ukázalo, že v tomto prostředí je nejúčinnější postavit kameru na stativ a čekat. Většinou se věci začaly dít samy. Objevovaly se nečekané postavy, děly se nečekané věci. Věci, které se často ani nedají zrežírovat. To je také výsada tohoto prostředí. Nepřihodí se ale pokaždé a každému,“ říká Pavel Štingl. Na Balutách jako málokde funguje okřídlené dokumentaristické pořekadlo, že „náhoda přeje připraveným“.

Zpracování materiálu se protáhlo na téměř čtvrt roku. Střih je dílem Toničky Jankové, která je nejen v tomto případě autorskou střihačkou. „Tento přistup je správný – zvláště u takovéhoto materiálu, který byl nakonec natočen Mírou Jankem jako kameramanem,“ říká Pavel Štingl. A dodává: „V případě takové délky jsou to veliké nervy pro autora. Co z toho vyleze, co si v tom střihač najde. Ale dopadlo to nadmíru.“